Bída kočičích hlav

[Tereza]

Nemám slov, pouze potlesku...

[Briath]

Gratuluji k výbornému článku.
Souhlasím s naprostou většinou článku. Jsou to slova, která značná část populace šermířů bude nelibě nést, ale je potřeba čas od času některým provětat plíce. Jen si dovolím doplnit pár postřehů.

Je zcela nepopiratelné, že značná část skupin v této republice odpovídá tomuto profilu. Ať už z hlediska nehorázných honorářů nebo s nabídkou zcela podprůměrné kvality – a co hůř i s kombinací obojího.
Divák zpravidla nedokáže posoudit úroveň nabízeného zboží. Trocha šermu, nějaký ten taneček, kejklíř, do toho se plive oheň, chabý potlesk a hajdy domů. Honoráře se vyplatí , v místních plátcích se objeví pár veleúspěšných fotek, starosta zvýší své volební preference a jede se dál.

Co scéně historickému šermu v tomto státě chybí, je metr, podle kterého by se posuzovali. Jistě pokusy zde jsou, jenže výsledky jsou velmi chabé. Existuje několik soutěžních přehlídek, které umožňují posoudit kvalitu vystoupení. Bohužel tyto projekty, které byly zpočátku velmi slibné, se propadly do podobného bahna kamarádšaftů a prapodivných preferencí jedinců a skupin. Samozřejmě jediný způsob jak to zjistit, je nahlédnout do zákulisí. Zjistíte kdo si s kým třepe rukou ...... kdo nikdy nevyhraje protože se zná s někým kdo ,,není žádoucí".......nebo neabsolvoval tu správnou školu šermu – to jsou infomace, které ke mně proudí ze všech stran.
A když se objeví soutěž se skutečně kritickou a nezávislou porotou – to se radši někteří ani nepřihlásí.....protože by pravda vyšla najevo – populistické vystoupení s plytkým obsahem, možná pár dobrých kostýmů či zbrojí – na pohled hezké ale jinak nulové.
Značnou částí SHŠ cloumá neuvěřitelný alibismus. Dokonce jsem v průběhu času s hrůzou zjistil, že je měřítkem kvality je počet ,,kšeftů". Proboha probuďte se. To že někdo každý víkend někde vystupuje, vůbec neznamená, že je proto kvalitní. Je to ryze obchodní záležitost. Spíše můžete pochválit zdatnost mnažera. Často se bráním  smíchu, když někdo začne za uznalého mručení okolí, vynášet některou skupinu do nebe a její nebetyčné projekty. Já si jen projedu svou brožovanou paměť a zjistím, že oni ,,úžasní" za dobu deseti let (!!!) předvedli pouze dvě dokola omílaná vystoupení. To znamená, že každý člen souboru za desetiletou kariéru má např. šest soubojů a pár vět na scéně. Dá se to vůbec nazývat šermem? Nebo snad dokonce divadlem? V tom případě mi dejte schopnou opici, pytel banánů, dobrého manažera a do roka z ní bude válečník dle současných standartů a do pěti let uznávaný šermíř s neobvyklými stravovacími návyky.

Na druhou stranu je třeba se ale některých zastat. Ani pyramidy se nepostavily za den. Na to, aby se skupina vybavila a získala zkušenosti, je potřeba spousta času a peněz. A taky otloukání před divákem. Nelze do roka postavit na holé louce kompletně vybavenou a proškolenou skupinu.
Skláním se před těmi, kteří neskončili u kusu hadru a u jednoho či dvou usmolených vystoupení do konce šermířské kariéry. Před těmi, kteří se vrhají do nových projektů a nápadů......zkouší, vyrábí, konzultují, jdou do soutěží a nedají se odradit neúspěchem a vždy se znovu zvednou  a jdou dál. To je cesta, kterou by měl jít každý.
Snad budou takoví přibývat. (pokud mám někde pravopisnou chybu či překlep, pak se předem omlouvám)

[Michal Medvěd]

Realita je taková, že lidi, co dělaj věci pořádně, nestojí o to producírovat se po rynku před těma "blbci nahoře".

No jasně, ale to je snad právě proto, že tam nahoře jsou blbci, ne? ;)
Kdyby nějaké město pořádalo akci na úrovni a bylo schopné o tom už zdravě nedůvěřivá kvalitní sdružení přesvdčit, asi by nebyl problém, no ny?
Matně si pamatuju, jak se Čert snažil podobně pořádat vinobraní na Praze dvě, ale jeho náměty na příjemnou akci, kterou by si užili i účinkující a měla podobný rozpočet jako "konkurenční návrh" (ale s tím, že ty peníze by šly převážně do cesťáků a do jídla), pohořely zřejmě na tom, že to bylo příliš nestandardní. Oni lidi chtějí to, na co si zvykli. Bohužel. Ale o tom by nám asi řekl víc Čert...

[Grga Pitic]

Takže teď je realita taková, že lidi, co dělají věci pořádně, je dělají většinou sami pro sebe, někde za bukem, pro pár zasvěcenců, kamarádů a tak dále. Protože ti "blbci nahoře", co si z nějakých důvodů "objednávají šermíře" jsou převážně líní se informovat o tom, co je kvalitní. A nebo ani nemají kde.


Realita je taková, že lidi, co dělaj věci pořádně, nestojí o to producírovat se po rynku před těma "blbci nahoře".

[kychot]

* skromně se usmívá *

Můžeš se usmívat ještě víc, třebas:  :)   8) ;)  :D  ;D
Ode mě jsi dostal jedničku do karmy  :-*

[jikra]

A není to u nás stejně (podobně) s muzikou, amatérskými herci, atp.? Nevím jak v Praze, ale u nás na venkově nechce platit nikdo za nic.
Příklad: Naše starostka se cítila dotčená, že chceme za vystoupení peníze (nijak moc). Absolutně nepochopila, že se šermem jsou spojeny náklady a námaha - samozřejmě u každého jiné ;). Vždyť to je přece náš problém...

[Michal Medvěd]

Ano, ano, ale to, že to tak fungovalo odjakživa, ještě neznamená, že z toho máme mít radost  :-\

Mě fakt zaráží hlavně ta neuvěřitelná míra lhostejnosti lidí, co ty akce pořádají.

[Reznik]

Nazdárek, tak jsem si na CS s gustem přečetl tendle článeček a srdce mi zaplesalo- alespoň někdo se umí vyjádřit psaným slovem tak, aby to mělo hlavu a patu.

S obsahem nelze než souhlasit- nicméně vzdychání nad pochybnou kvalitou a mračení nad "tlačenkami" není zcela na místě. Takhle to fungovalo odjaktěživa, ovšem se současnými počty skupin a jednotlivců je to zkrátka daleko viditelnější. Trh je nastaven určitým způsobem a představa, že se šmahem bude dobře platit jen těm, kteří za peníze předvedou skutečný výkon, je naprosto lichá...

[Michal Medvěd]

Kdepak, já se nedivím ;)

Začnu od konce: kritizovat je cesta. Jeden z problémů je právě ten, že ty městské slavnosti nemají žádnou kritickou reflexi. Panu starostovi maximálně zaklepou na rameno nějací známí a řeknou něco jako: to bylo super, Pepo. A v místním deníku někdo otiskne nějaký canc ve smyslu: tak jsme zase letos měli městské slavnosti. Teď odbočím, ale vrátím se k tomu na konci.... fakt ;)

Hercům z Ungeltu samozřejmě v šermování nebrání zhola nic (asi si víc vydělají v dabingu a v seriálech). Osobně si poměrně vážím toho, že dělají to, co umí (tedy hrají divadlo) a dokáží se tím uživit. Většina šermířů oproti tomu dělá něco, co neumí (veřejně vystupuje), a bere za to obdobné peníze (pravda, nárazově).

Největší problém je ale jinde: kdyby opravdu fungoval volný trh, skutčně by došlo k tomu, že ti "lepší" ty "horší" vymýtí. Jenže se se pohybujeme na poli (aspoň v tom mém textu níže) absurdních zakázek od lidí, kteří věci a) nerozumí a b) je jim skoro jedno, jak "jejich" akce dopadne. Nemluvě o těch všech osobních machinacích a protekcích. Určitě si vzpomeneš na nějakou kapelu, co je neporovnatelně horší než Peregrin, ale...

A teď obloukem zpátky na začátek: dokud nebude kritická reflexe, nemá se zákazník na tom slavném volném trhu prakticky podle čeho orientovat. Zvlášť pokud je to firma, co jednou za rok potřebuje ulít peníze do rautu, nebo město, co jednou za rok udělá slavnosti. V tomhle směru je tenhle segment trhu neuvěřitelně nepružný.

Takže teď je realita taková, že lidi, co dělají věci pořádně, je dělají většinou sami pro sebe, někde za bukem, pro pár zasvěcenců, kamarádů a tak dále. Protože ti "blbci nahoře", co si z nějakých důvodů "objednávají šermíře" jsou převážně líní se informovat o tom, co je kvalitní. A nebo ani nemají kde.

[sakul]

A pak se Mikulasi div, ze te lidi nemaji radi ;-)

Predpokladam, ze jsi to sem dal, ay se rozbehla nejaka diskuse. Takze nebudu jen rikat,jak s tim souhlasim a zkusim nejakou odstartovat. Temat je tam spousta, na prvni precteni me asi nejvic utkvelo jeno. Penize, jak jinak ;-)
To, ze amateri, kteri prodavaji spatne vystoupeni na namesti, berou vic, nez profesionalni herci je sice smutne, ale ten problem je trochu jinde. On i George Lucas bere vic nez bral Bergman, Bill Gates vic nez Linus Torvalds a Maxim Turbulence vic nez Collegium Marianum. Je to otazka spolecnosti, svetonazoru (jak by rekl Ignacius Reilly) a hlavne, jak jsi uvedl, nabidky a poptavky.  Demokracie je imho jedno z nejhorsich moznych statnich zrizeni, myslenka volneho trhu je strasny napad. Bohuzel se ukazuje, ze tyto principy pro dnesni spolecnost funguji nejmene bolestive a musime se naucit s nimi zit. Jened z jejich dusledku je, ze pokud chce clovek vydelat penize, nemuze delat to, co chce, ale to, co je zadane. Zaroven maji uzasnou vlastnost, ze dokazi ucastniky tohoto deni samoregulovat. Takze pokud za stejne penize bude nekdo delat to, co je zadane kvalitneji, ty amatery to postupne vymyti.
Abych to shrnul: Co brani tem hercum z Ungeltu, aby se naucili sermovat a zacali agenturam prodavat kvalitni vystoupeni? Proc se 99% profesionalnich sermirskych skupin sklada z amaterkych hercu a profesionalnich sermiru a ne naopak?
Neni cesta kritizovat, ale ukazat, ze to jde delat lepe. Az se na mestskych slavnostech objevi prvotridni herci v dobove odpovidajich kostymech, kteri predvedou serm na urovni Berounskych, sam se rad pujdu podivat.

[Michal Medvěd]

* skromně se usmívá *

[catany]

bravo

[Michal Medvěd]

Následující text vznikl původně jako seminární práce na DV FF UK v rámci předmětu Cesty českého amatérského divadla. Než se při čtení kdokoliv urazí, zdůrazňuji, že popisuje situaci především kolem městských slavností. Naprosto nepopírám, že existují špičkové LH nebo KVH projekty, které ze zmíněného bahna radikálně vybočují. Bohužel nejsou příliš vidět. Průměrný Čech většinou natrefí na tu část šermířského spektra, která se pohybuje na kočíčích hlavách nějakého náměstí, nádvoří či podhradí. Bohužel.
Navíc, jak snad bude níže ukázáno, jsou šermíři do jisté míry obětí tržního fungování světa. Aspoň mám ten pocit.
Berme to jako námět k zamyšlení a diskusi.

Bída kočičích hlav

aneb

Profesionalizace amatérských souborů historického šermu
v kontextu městských slavností

Středně velké městečko pořádá středně malé historické městské slavnosti. Zodpovědný činitel si nechá vypracovat nabídku od tří velkých agentur zaměřených na podobné akce. Nejdřív osloví Berounské Měšťany. Ti nahlásí cenu kolem padesáti tisíc.

,,A co tam tak jako bude, za ty peníze," ptá se zvědavý zmocněnec.

,,No, normálně, ležení, nějakej ten šerm, nějaký to divadlo, muzika, nějaký tanečky a kejklíři," vypočítá na prstech Velký Dupač, vedoucí to jmenovaného podniku.

,,Aha. Tak děkuju," rozloučí se úředníček vrtě hlavou nad nehorázností té sumy. A už vytáčí číslo agentury Merlet. Tam ho zarazí suma ještě nehoráznější: sedmdesát tisíc!

,,A prosím vás, co tam teda jako bude, za takovej majlant," vysouká ze sebe zaražený organizátor.

,,No, normálně, ležení, nějakej ten šerm, nějaký to divadlo, muzika, nějaký tanečky a kejklíři," vypočítá na prstech Malej Karel, administrativní vedoucí to jmenovaného podniku.

,,A-ha. Tak, tak teda děkuju," zalomí duševně rukama ouřada svěsiv hlavu i sluchátko. Posléze s hlubokým nádechem roztřeseným prstem vyťuká číslo agentury A.R.G.O.

,,Tak to by bylo za rovných sto tisíc, milý pane," ukrajuje na druhé straně másla Kulhavý Nůsek, majitel agentury, vycházkové hole a postrach zaměstnanců.

Lapá se po dechu.

,,To je nějak moc, ne? Jak je to možný," dodá si konečně městský zastupitel odvahy.

,,Tak podívejte, to máte pětadvacet tisíc pro vás, pětadvacet pro nás... no, a za padesát to ty Berounský udělaj."

- starý šermířský vtip, autor neznámý


Všude jsou, všude jsou

Ano, šermíři jsou všude. V létě prakticky nemůžete vyrazit na výlet po vlastech českých, aniž byste o nějakého nezakopli. Nenatrefíte na ně jen na hradech a zámcích, ale i při poklidné procházce libovolným českým městem, když zrovna probíhají nějaké slavnosti, v parcích zaslechnete pravidelně řinčení zbraní a prakticky každou jízdu městskou hromadnou dopravou povýší na dobrodružství vlasatý mladík s mečem.

Normální smrtelník je považuje za relativně neškodné podivíny a pramálo se o ně stará. Sem tam mu poskytnou nějaké to rozptýlení, kolísavé kvality. Občas ukáže svým ratolestem: hele, takhle vypadali ti rytíři.

Většina divadelníku sice někdy nějaké šermíře viděla, ale radši na to hned zapomněla. Obvykle útrpně mávneme rukou a utíkáme rychle pryč někam, kde je větší klid, pohoršeni v lepším případě nevalnou úrovní divadelního ztvárnění, v horším případě neúnosnou koncentrací vtipů mířících od pasu dolů. Amatérismus, říkáme si, tím se ani nebudeme zabývat. Jenže se šeredně mýlíme.

Ač se k šermířům nachomýtneme povětšinou na akcích, které naši peněženku nezatíží, málokdy se tam ti pánové producírují za dobré  slovo. Většinou jsou placení. Často velmi dobře. Zkusíme se podívat na to, kým a proč. A zač.

Obrňme se. Bude to nebezpečná cesta.

Zkazky táborových ohňů

Historický šerm má v Čechách poměrně dlouhou tradici. Údajně vůbec nejdelší na světě: první pokusy se starými zbraněmi a bojovými technikami se vynořují někdy na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Stojí za nimi pochopitelně oddíly sportovního šermu, které tímto směrem zřejmě postrčil Eduard Wagner, pro všechny šermíře legendární postava českého dějepisectví, mimo jiné autor dodnes populárního a co do rozsahu zřejmě nepřekonaného díla Zbraně, zbroj a kostým doby husitské a předhusitské.

U večerních ohňů na bitvách pak člověk slýchává zkazky o hrdinech let šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých: skupinách jako Mušketýři a Bandité, Romantik, Dominik nebo Burdýři, jejichž hrdinští členové načerno ve znárodněných fabrikách po nocích soustružili meče, svařovali brnění a štrikovali kroužkové košile z pérových podložek. Byly to zřejmě časy divoké, dobrodružné a vášnivé.

Především proto, že většina toho, co souviselo se šermem, souvisela i se šlechtou; tehdejší průkopníci duelového šermu to v dobách Nejedlého (a paradoxně tedy i Wagnerových) husitských hrdinů zkrátka neměli dvakrát snadné. S revolucí přišel pochopitelně zásadní zlom.

Tajemný rozkvět rytířstva

Tlumok se šermíři se po osmdesátém devátém roztrhl opravdu široce. To, co dřív končilo jako klukovské sny a romantické představy, se v nové svobodě mohlo rozběhnout na plné obrátky, a když po pár letech první vlna nadšení opadla, přiživily ji nejvydatněji knihy a velkofilmy s fantasy tématikou. To, že dnes skupiny historického šermu v Čechách počítáme na veletucty, ovšem můžeme sotva připsat na vrub jenom Třem mušketýrům a Pánovi prstenů. Každé divadlo potřebuje v první řadě svoje diváky, jinak by nepřežilo. A tady byla konstelace nebývale příznivá.

Po revoluci jako by se objevila těžko hmatatelná, přesto však velice reálná celospolečenská potřeba reflektovat historii. Domácí i světovou; v podstatě všechno, co bylo ještě nedávno Marxem okleštěno na třídní boj v historickém materialismu.  Snad kvůli utvrzování se ve vlastní národní identitě, snad kvůli hledání kořenů domácí kultury, těžko říct.

Pro starosty se tak historické městské slavnosti stávají ideální příležitostí, jak dokázat vlastní osvícenost a dějinnou citlivost. Stačí vhodně usypat něco z obecní pokladničky a zavzpomínat pestrým programem na náměstí na zlaté časy, převážně Karla IV. a Rudolfa II. Lidé na velkou historii malého českého národa skvěle slyší, zvlášť když k ní mohou přikusovat párek v rohlíku.

Na hradech, zámcích a tvrzích je motivace trochu jiná. Stát začíná od památek vyžadovat čím dál důrazněji tržní chování. Většina kastelánů tak v devadesátých letech prvně stojí před problémem, jak svému objektu zvýšit návštěvnost, a jedním z nejsnadnějších řešení se zdá být kulturní program. Jaký jiný než historizující.

Výsledek je ale v obou případech stejný: obrovská poptávka po šermířích. A do hry vstupují tržní faktory.

Dobře placený amatér

Šermíři se najednou ocitají v nečekané situaci. Za jejich původně ryze amatérské a zájmové aktivity jsou lidé ochotní platit. Někdy i poměrně vysoké částky. Začínají fungovat obvyklé mechanismy: nabídka, poptávka, reklama, konkurence, kamarádšaft a tlačenka.
Většinu dnešních šermířů bychom mohli bez uzardění zařadit mezi poloprofesionály, dřív by to byli meloucháři. Tedy lidé, kteří si za svou práci nechávají platit, ale není to jejich výhradní zdroj obživy.

Z nejúspěšnějších skupin pochopitelně vznikly ryze profesionální soubory nebo dokonce kulturní agentury, které mimo obhospodařování firemních rautů a jiných veselic rády dodají panu starostovi pestrý program na náměstí, na klíč a se slevou.

Jenže.

Kolik to bude stát?

V úvodu citovaný šermířský vtip neznámého data a výrobce se trefuje převážně do složitých machinací, které probíhají mezi jednotlivými šermířskými agenturami; těmi se raději z důvodů osobní bezpečnosti zabývat nebudu. Postihuje nicméně velice přesně i jeden zásadní moment spojený s většinou ,,dobových" akcí pořádaných v našich končinách, především s těmi, které pořádají města, muzea a jiné organizace: zadavatel se ptá především po ceně. Zbytek ho obvykle nezajímá, navíc věci povětšinou rozumí jako koza petrželi, takže se maximálně optá, jestli je to veselé.

Což je smutné.

Dochází tu k paradoxní situaci: zákazník si objednává produkt, na jehož kvalitě není nijak osobně zainteresován. On sám se tak maximálně dostaví v dobře padnoucím úsměvu tu zábavu pro plebs zahájit. A když se to lidem nebude líbit, nemohou si nijak zvlášť stěžovat: vždyť to mají zadarmo.

Bída kočičích hlav

Pokud chce tedy profesionální šermířská agentura uspět, nemusí nabízet ani tak špičkovou kvalitu jako spíš co nejširší nabídku nepříliš drahé zábavy. Vzhledem k tomu, že dobově věrné vybavení je náročné finančně, upadá míra historické věrnosti. Zároveň je potřeba vystačit s co nejmenším počtem lidí, takže kde by mohli být tři špičkoví specialisté, exhibuje na kočičích hlavách hypotetického náměstí třikrát jeden podprůměrný všeuměl.

Dopad na výslednou produkci si laskavý čtenář snadno představí sám. Pokud s ním už nebyl bolestivě konfrontován.

Bohaté spektrum šedi

Ovšem ani při vší snaze si šermíři nevystačí sami. Nezapomeňme, že druhý základní požadavek na program je pestrost a veselost. Takže kromě šermu je rázem potřeba zajistit nějakou tu pohádku pro děti, kejklíře, muzikanty, tanečníky, fakíry a další a další atrakce. To vše dodává právě šermířská agentura. Jsou tu samozřejmě dva problémy.

Celková cena programu už byla stlačena původním zadavatelem, tedy městem, na co nejnižší částku. Agentura tedy operuje s poměrně omezeným rozpočtem a je nucena opět vybírat především podle finančních kritérií; ostatně jiná ani většinou není schopna zohlednit. Což je ten druhý problém.

Málokterý šermíř má totiž natolik široké odborné znalosti, aby byl schopný zodpovědně zhodnotit historickou věrnost hudební produkce nebo tanečního vystoupení. Obvykle je schopný odtušit, že do čtrnáctého století nepatří elektrická kytara (někdy je mu to ovšem jedno), a velmi zhruba se orientuje v kostýmech, ale fundovaného soudu od něj dočkáme málokdy. Navíc pokud provozuje profesionální agenturu, musí být především zdatný obchodník a manažer: v takovém případě dobře ví, že průměrný divák historickou věrnost posoudí ještě hůř než on, takže na ní vlastně nesejde vůbec.

O uměleckou kvalitu se sice stará o něco víc než městský zastupitel, protože si uvědomuje jistou míru zodpovědnosti; jenže na téhle úrovni rozdělování zakázky už k poptávce, nabídce a konkurenci, přistupují dříve zmíněný kamarádšaft a tlačenka.
Úroveň nešermířských vystoupení na městských slavnostech je tedy podřízena především tomu, s kým má pověřená agentura dobré vztahy, a to převážně osobní. Výjimečné případy, špičkové umělce, které si šermíři sjednávají výhradně pro kvalitu jejich práce, by bylo lze vypočítat na prstech jedné ruky.

Nulová reflexe

Nastíněný model je samozřejmě zjednodušující, ale v hrubých obrysech postihuje hlavní problémy, kterým v současné době čelí šermířská scéna, potažmo zcela nezainteresovaný divák šermířských vystoupení, neboť je to on, komu jsou výsledné komponované pořady předkládány.

Neutěšený stav se ale sotvakdy změní, pokud zůstanou šermířské produkce bez kritické odezvy. Zatím se jim dostává maximálně krátké informační zmínky v lokálním tisku. Přitom musíme chtě nechtě přiznat, že divadelní aktivity šermířských skupin mají v současnosti pevné místo na divadelní mapě Čech, ačkoliv šermíři sami se při vyslovení pojmu ,,divadlo" povětšinou křižují, odplivnou si přes levé rameno a bijí se v prsa, že oni s divadlem nemají nic společného. Nevěřme jim.

A zároveň si uvědomme, až budeme příště zase kvapně utíkat před topornými hereckými výkony, šumlujícími protagonisty a scénářem bez nápadu, že ačkoliv přímo z naší kapsy ty peníze nejdou, někdo za celé to představení nejspíš zaplatil. A že lidé, před jejichž mizivou uměleckou úrovní právě prcháme, nejsou nadšení ochotníci, kterým můžeme ledacos prominout. Většina z nich za svá vystoupení bere nějaké peníze.

Pokud vím, obvykle je to víc, než na kolik si za večeř přijdou herci v takovém Divadle Ungelt. Nechápu, proč bychom jim měli měřit jiným metrem.