Historická rozcvička

[JanaWar]

Slova kontakt a improvizace mi nebezpečně připomínají zážitky z Proseče;-)

Staré tance jsou zvláštní v tom, že člověk sice může (a měl by) improvizovat, ale v zásadě je velmi svázán základními pravidly pohybu, oblečením (často doslova;-), společenským statusem a tak. Ve výsledku si stejně nemůžeme moc vyskakovat. Možná je tedy důležitější umět naplnit předepsanou formu tance svým sdělením, směřovaným k partnerovi nebo divákům...

Vzájemná komunikace, jojo;-) často se dívám skrz svého tanečníka, abych mohla nerušeně uvažovat o svém vlastním hopsání, někdy mám to štěstí, že přitom mé tančící nitro vydává úsměvné záškuby, které se dají vyložit i jako komunikace. A bůhví, on třeba dělá to samé, že...

[Michal Medvěd]

Improvizace samozřejmě. Áno, áno.

[Bidak]

Ostatně soudím že o kontakttění jsem nemluvil, o tom se nebavme. Ono je někdy těžké už jenom mít z tance radost, že.

Navíc bych ještě dodal že součástí takovéhle "nové" rozcvičky by mělo být oprošťování se od vlastních stereotypních pohybových schémat -> improvizace.

[Michal Medvěd]

Nu, ozkoušíme, uvidíme! Těch 7/18 nezní špatně  :P
Nechystám momentálně žádný fulltime fullcontact. Zatím spíš nějaké "blbinky". Rozuměj zahřívací věci, a to nejen svalově, ale i mentálně a vůbec tak všeobecně krevnoproudně.

O přesných časových dotacích nutno rozhodnout. To bude ještě hledání. Snad aj nacházení.

[Bidak]

No tak kolik tréningu bys tomu věnoval? Půlku? Třetinu? Sedm osmnáctin? Totiž jak víš tyhle věci jsou poněkud časově náročné a když už to dělat tak prosím ne polovičatě ale tak jako naplno, že.

[Michal Medvěd]

Tak vono zase člověk musí mít co napojovat a ke komu  :P
Totiž, nebráním se bezbřehému kontaktování, ale i Proseč ukázala, že jenom to nás nezachrání. Kumšt bude dostat to lidem pod kůži tak, aby byli schopní se vnímat automaticky.

Což je asi důležitý dodatek. Možná je to totiž naopak, než to děláme: možná není lepší nechat lidi zautomatizovat si pohyb a tanec natolik, že k němu pak můžou přidávat vnímání. Možná je lepší zautomatizovat si vnímání lidí a prostoru natolik, že se k němu pak může přidat tanec.

[Bidak]

Totiž... pokud je to napojení tak důležité jak říkáš že je a pokud je tak zanedbané jak říkáš že je, nestyděl bych se a věnoval bych tomu celý tréning nebo jeho většinu.

[JanaWar]

Ve své dnes-již-dávné divadelní etapě jsem vnímala "rozcvičky" podporující kontakt jako něco naprosto samozřejmého. Potom se na ně nějak zapomnělo. V posledních letech jsem víc řešila kolik-kroků-kterým-směrem.
Tvé výkřiky z vany jsou docela dobrým důvodem s tím zase začít. V divadle je to všechno jednodušší. I když se pokazí úplně všechno, ale herci jsou na sebe "naladěni" a soustředí se (a mají trochu štěstí), nějak už z průšvihu vybruslí. Každý ví, že to napojení mezi lidmi je nesmírně důležité a věnuje se mu hodně času i úsilí.
Se starými tanci je to složitější (to jsme zase u základní definice pojmu). V historickém společenském tanci je to myslím moc potřeba a tedy směle do toho, čím víc, tím líp...
Jen opět narážíme na další oblíbený problém - a tedy to, že vždycky máme málo času...

[Michal Medvěd]

Několik nesouvislých poznámek z vany k rozcvičkám

Prošel jsem nejedním uskupením a zažil nejednu rozvičku. Sem tam jsem nějakou i vedl. Počtům se vyhnu, vyděsil bych i sám sebe. Dnes, při štelování té nesmyslné baterie nového typu, která má oproti klasickým kohoutkům jen samé nevýhody vyjma to, že vypadá poněkud moderně, přišlo podivné prozření: všechny ty rozcvičky byly špatné. Včetně těch mých. Pod tlakem ručníku a případného veřejného mínění jsem pak názor mírně posunul. Lepší slovo bude jednostranné. Nebezpečně jednostranné.

Většina toho, co mě potkalo, byla původu baletního. Ve zjednodušené formě. Nic proti tomu. Později se přidaly některé prvky z různých forem moderního tance. Opět povětšinou ve zjednodušené formě. Doposavad v pořádku. S jedním velkým ale:

Všechny ty věci jsou původně určené profesionálním tanečníkům. Rozvíjejí většinou individuální fyzickou vybavenost a taneční dovednosti jako jsou rovnováha, koordinace, přesnost. Což je nepochybně potřeba. Nese to s sebou ale následující problém: profesionální tanečník věnuje tanci podstatně víc času než průměrný cíl "historické rozcvičky". Má spoustu příležitostí k tomu, aby se věnoval dalším podstatným věcem. V ideálním případě ho pravidelně potrefí práce s choreografem nebo režisérem, kteří dokáží jeho fyzickou vybavenost a taneční připravenost využít. My takové štěstí většinou nemáme.

Řekněme, že takové profesionálně taneční individuum protančí nějakých šest až osm hodin denně. Z toho řekněme hodinu, hodinu a půl zabere ekvivalent našich rozcviček. Zrhuba tedy nějakou šestinu celkového času. V našich podmínkách je to obvykle půlhodina až třičtvrtě hodina z dvouhodinového tréninku, případně hodina z tříhodinového. Tedy přibližně čtvrtina až třetina. Čísla jsou samozřejmě střílená velmi od boku, ale věřím, že v realitě ten nepoměr vyzní dost podobně.

Co je ještě podstatnější: historické tance jsou povětšinou tance společenské. Z podstaty by tedy rozhodně neměly vyžadovat takový fyzický dril jako tance určené primárně k vystupování, ať už je to balet nebo moderní výrazový tanec. Mnohem podstatnější je pro ně přirozenost, vnímavost a schopnost být v kontaktu. Jak mezi sebou, tak s hudbou a okolím.

Klasická "taneční" rozcvička s sebou přináší ten nešvar, že obrací pozornost tanečníka dovnitř. Na fungování vlastního těla. Což je samozřejmě podstatné, ale ne nejpodstatnější. Ani samospasitelné. A člověk, který se první čtvrtinu či třetinu tréninku věnuje zkoumání vlastních tělesných možností, pak vstupuje do tance zákonitě poměrně uzavřený a málo citlivý. Řeší především technické provedení tanečního kroku ve vztahu k vlastním svalům a kloubům. Mnohem méně pak ve vztahu k celému tanci, k hudbě a spolutanečníkům. Ani ne tak vědomě a záměrně, ale hlavně z podstaty předcházejícího nastavení. A má sklony k mechanizaci.

Klíčí ve mě podezření, že je načase věci přinejmenším přehodnotit. Ubrat na fyzické přípravě na začátku tréninku, zaměřit se především na zahřátí a protažení (obojí se naučit provádět alespoň částečně "nesebestředně", čert ví, jak moc to půjde). Zapojit cvičení vycházející mnohem víc z toho, na co jsem zvyklý od divadla, směřující především k vnímání a reagování.  Taky by to mohla být o hodně větší legrace. A další fyzickou přípravu bez obav přesunout na konec celého večera. Posilování je beztak běh na dlouhé trati. Zároveň vzniká důvod k pořádnému závěrečnému stretchingu.

A ještě jedna neústrojná poznámka hudební: mechanická fyzická cvičení na dobrou hudbu nepochybně přispívají k tomu, že ji pak tanečníci mají tendenci vnímat jako prostý časový ukazatel, nablblý metronom. Zvlášť když takovým cvičením věnují podstatnou část svého tanečního života. Měli bychom se začít učit hledat v hudbě trochu víc. I při cvičení. Neptejte se mě jak. Taky teprve začínám.